Obrázek k článku RECENZE: Simple Plan opět sází na jistotu. I na pošesté jim to vychází
| Daniel Mohr | Foto: Chapman Baehler

RECENZE: Simple Plan opět sází na jistotu. I na pošesté jim to vychází

Ani dvacet let po vydání debutu se u kanadské party žádná hudební revoluce nekoná. S nadsázkou lze o Simple Plan říci, že hrají stále tu samou píseň dokola. Na druhou stranu – proč měnit, co tak dlouhou dobu funguje?

Zatímco naprostá většina kapel prochází hudebně určitým vývojem, tedy jejich tvorba se mění dle toho, jak stárne jejich fanouškovská základna, parta rodáků z kanadského Montrealu na to z vysoka kašle. Pánové sice občas hudebně naskakovali na všemožné trendy, ale vesměs jejich typický poppunkový zvuk zůstával stejný. A nemění se to ani na novém albu, přestože ze základní sestavy zbyla jen čtveřice, jelikož basák David Desrosiers kapelu opustil krátce poté, co byl fanynkou na Twitteru obviněn ze sexuálního obtěžování.

Ačkoli jsou Simple Plan na hudební scéně již třiadvacet let, novinka Harder Then It Looks je teprve jejich šestou studiovou deskou a vychází symbolicky po šesti letech od předchozí Taking One for the Team. Zatímco k té si přizvali několik hostů, na novince nalezneme jen jednoho, ovšem ne ledajakého, ale k tomu se ještě dostaneme. Je tedy hezké vidět, že se již kapela nesnaží nahnat co nejvíce mladších fanoušků skrze hosty na deskách, ale soustředí se výhradně na sebe, jako tomu bylo v jejích začátcích. Vábení mladší generace fanoušků si vzal na starost frontman Pierre Bouvier a jeho TikTokové působení strčí do kapsy i tak ostříleného mazáka, jakým je Richard Krajčo.

Jak už to tak u poppunkových či poprockových nahrávek bývá, ani zde žádné velké muzikantství nenalezneme, ale u těchto žánrů to není ani třeba. Základem jsou svižné melodie doplněné o hymnické refrény a ty v případě Simple Plan fungují na jedničku. Nalezneme zde ale i pár překvapení. Po dlouhé době se totiž kapela vydala v několika skladbách tou punkovější cestou. Důkazem je skladba Best Day of My Life. Dále je také z poslechu desky cítit, že kapela znovu našla drajv, kterým disponovala na debutu. Rozhodně se ale nedá tvrdit, že je nová deska oprašováním staré slávy pop punku, který v poslední době opět přibírá na síle. Simple Plan jen zůstávají stejní. Ačkoli jsou už bandou čtyřicátníků, jejich energie by mohla inspirovat kdejakou mladou kapelu.

Hlavním bodem desky je zcela jednoznačně již zmíněná účast hosta, kterým je frontman Sum 41 Deryck Whibley. Pokud vás tato informace nenadzvedla ze židle, zřejmě jste neprožívali dospívání v rytmu Simple Plan. Právě spojení se Sum 41 bylo až doteď mokrým snem několika desetitisíců fanynek a fanoušků, kteří na to čekali již přes dvacet let. Je proto možná trochu škoda, že právě Whibley nedostal ve skladbě více prostoru než jednu sloku. I tak spojení posloužilo skvěle jako hlavní lákadlo na desku. Skladbu Ruin My Life si nemůže nechat ujít jediný zarytý poppunkový fanoušek.

Největší síla kapely je i po letech v emocích, které do písniček sype. Ty fungují nejlépe v postupně vygragovaných skladbách, jakou je například Wake Me Up (When This Nightmare’s Over). Tu navíc kapela propojila s dojemným klipem ukrajinského režiséra a výtěžek z něj pošle na pomoc obětem války. Zároveň jde o jednu z nejsilnějších skladeb, jaké kapela doposud nahrála.

Zbytek desky plyne bez výraznějších výkyvů, ať už nahoru, nebo dolů. Prostě z ní hraje to, na co jsme od Kanaďanů zvyklí a proč je máme rádi. Dělají, co umí, a dělají to stále dobře. A ono jim to opět vychází.

Verdit: 75 %

V případě Simple Plan sice už můžeme hovořit o kolovrátku, který obíhá stále dokola, avšak je natolik silný, že dokáže zaujmout i na pošesté.