Těžko se přít, který druh rockové a populární hudby to měl za bolševika horší. Dokonce i ti, kdo mohli vystupovat oficiálně a profesionálně, měli takové problémy, jakým by dneska člověk nevěřil. Stačilo, že hráli víc nahlas, používali kytarové vazby, měli rozjívené publikum nebo dlouhé vlasy.
Vždycky se mluvilo o tom, že komunisti se báli populární hudby a všech jejích odnoží kvůli vlivu západní kultury, která tvořila předpolí útoku na celý politický systém. Čas opravdu ukázal, že měli pravdu, muzika se opravdu stala buldozerem planýrujícím blbý režim. Ale byl tu ještě jeden významný vliv, jenž vyvolával netoleranci k populární hudbě. Byl to vliv generační. Uvědomme si, že ti, kdo v šedesátých a sedmdesátých letech rozhodovali na vyšších stranických postech o kultuře, prožívali léta dospívání ve třicátých až v padesátých letech, kdy zábavná hudba, jak se tehdy pop music říkalo, měla úplně jiný charakter. Pro generaci rudochů, kteří byli u moci, musela být elektrická kytara, dunivá basa nebo mohutná bicí souprava symbolem, který popíral hodnoty jejich mládí. Není to jen český problém, ale tady byla moc těch, kdo rozhodovali, mnohem silnější.
Do tohoto prostředí vstupoval hard rock. Absolutně neškodná, apolitická hudba, vlastně často obyčejný pop, jen realizovaný modernějšími hudebními nebo výrazovými prostředky. Dokonce můžeme říct, že hard rock, zvláště ten pozdější, vesnický, byl první rockovou generací, která se bolševikovi podbízela. No ano, je to tak. Stačí se podívat na seznamy účastníků různých festivalů politické písně, které kapely se v půli osmdesátých let pokoušely „přitakat socialistickému dnešku“. I když si vymýšlely kazatelská témata jako Nebezpečí rychlé jízdy nebo Daruj krev!, moc se jim to nedařilo, hlavně kvůli už zmíněnému generation gap.
Nebylo to snadné, ale vynalézavý Čech si vždycky nějakou cestu našel. Pop kapely, zvláště v sedmdesátkách, si tvrdší rockové kousky schovávaly buď na B strany singlů, nebo jako vycpávkové tituly pro svá alba. Moc na ně neupozorňovaly, jen doufaly, že posluchač si k nim najde cestu sám. Proto se na dvoudiskovém výběru hudby z let 1970 až 1985 vyskytují skladby, které jsou pro image některých zpěváků tzv. středního proudu netypické. Je to dokument o tom, co tehdy všichni toužili hrát.
Byl to vůbec hard rock?
Výběr Hard Rock Line začíná skladbou Where Is My Star od kapely, jež tehdy ještě mohla používat anglický název. Psal se rok 1970, ve světě už letělo album Deep Purple in Rock a Status Quo přišli s výrazným albem Ma Kelly’s Greasy Spoon, které se dívalo svrchu na přehnaně umělecké ambice své generace a raději vsadilo na tvrdší a údernější blues rock. Hladíkova a Mišíkova kapela na tento trend reagovala jen opatrně. Where Is My Star jde zhruba stejným směrem jako Status Quo, ale pořád je v jejich písni pozůstatek psychedelické hudby, z níž se časem vyvinul ambiciózní prog rock, jemuž skupina pod hlavičkou Modrý efekt, nebo dokonce jen M. Efekt v následujících letech holdovala.
Účast George and Beatovens je na hranicích toho, co se dá ještě považovat za hard rock. Především proto, že Petr Novák už je zde ve své typické roli baladýra, pod nímž běží neadekvátní a kostrbatý doprovod. I tady je přítomna snaha dělat cosi umělecky novátorského. Následně si Mišík s Flamengem výtečně odzpívá kainarovku Jenom láska ví kam se zběsilým kytarovým riffováním Pavla Fořta. Ano, tady už jsme ve světě hard rocku.
Pak tu máme čtyři kousky od brněnských Synkop 61, evidentně inspirovaných Uriah Heep, ale transponovaných do světa jejich předchozí orientace na westcoastový rock. Z dnešního hlediska to byl zajímavý, byť určitě neúmyslný pokus. Dvě z jejich skladeb na kompilaci jsou cover verze klasických uriášovských hitů Look at Yourself a Easy Livin’ a je na nich evidentně znát, jak žalostně tehdy ani muzikanti, ani technici ve studiu nevěděli, jak tenhle druh hudby udělat. V roce 1973 zněly Synkopy 61 ještě jako kapely z konce šedesátých let. Ovšem Olin Veselý se svými hammondkami Kenu Hensleyovi zdatně konkuroval. „Bílá vráno, barvu dá ti ráno,“ no ano, Synkopy 61 z textařského hlediska nikdy moc nezářily a slovo blbé se k slovům jejich čtyř písní docela dobře hodí.
Brumlání motorů
Přichází zajímavý moment. Poslední skladbou Synkop je Formule 1 a blok čtyř písní Jiřího Schellingera s Františkem Ringo Čechem začíná skladbou Formule. Je to samozřejmě náhoda, ale písní o závodních autech tehdy vznikalo neúrekom. Brumlání motoru nebo rychlé tempo jízdy, evokující automobilové závody, bylo jednou z tematických skrýší, které mohly zamaskovat těžké riffy nebo rychlá tempa skladeb.
Pro tuto desku byly vybrány skladby, v nichž Schellinger s Čechem propadli kouzlu Black Sabbath. Dvě z nich jsou také sabbathovské cover verze. V Into the Void (Báječní muži) se zdá, že snad ve studiu chyběl baskytarista. Schellinger jako zpěvák měl v sobě smysl pro specifický humor, který byl odjakživa typický pro Ozzyho, a Čechovy texty tomu také značně napomáhaly. Jenže tvrdý rock byl jen jednou (byť zpěvákem milovanou) složkou Schellingerovy tvorby – jako většina tehdejších popíkářů stál bohužel rozkročen nad řadou různých stylů.
A co tu máme dál? No jistě, Katapult! První kapelu, která byla nekompromisně a cele hardrocková. Znovu se tu protáčí téma rychlá jízda (Půlnoční závodní dráha), k tomu navíc pošklebek trampům (Lesní manekýn), prostě první české opravdu hardrockové skladby s dobře vykonstruovanými a zapamatovatelnými riffy. To byl přesně ten druh pravověrnosti, po němž rocková, hlavně učňovská mládež tehdy tak toužila!
Odbočky od popu
Petra Janů opravdu začínala jako rocková zpěvačka, čemuž mladší generace dneska snad ani nemůže uvěřit. Motorem její kapely Pro-Rock byl Ota Petřina, jehož originální doprovod, vyhrávky a sóla zaujmou na první poslech hned v první ze tří jejích skladeb Já to nemusím mít. To bylo v té době na evropské úrovni! Zajímavá je i Benzínová královna, natočená pod hlavičkou C & K Vokálu, s nímž Petra nějakou dobu vystupovala. To jak v závěru přechází energická rocková kapela do smyčcového orchestru, předběhlo čas.
První deska končí třemi skladbami skupiny RNDr. Radima Pařízka Citron. Ten si objednal texty u dvou textařů, kteří mají daleko blíž ke všem jiným žánrům, jen ne k údernému tvrdému rocku. Jak Miroslav Černý, tak Pavel Vrba dali dohromady přemoudřelé a ukecané slátaniny, které spíš patří do progrockové škatulky. Ještě že Petr Michalík byl opravdu dobrý kytarista a s tím hudebně nezajímavým humusem udělal maximum, co se udělat dalo.
Druhá deska začíná dvěma skladbami Olympiku. Na nich je dobře znát, co dovede zkušenost a dobré řemeslo. Janda melodickým duchem písní zůstává pořád v šedesátkách, ale svým skladbám dává kabát říznějšího rocku poloviny osmdesátek. Krásně to vyzní hlavně v Každý den (Ohlédnutí) z alba Ulice. Song Minus a plus zase klávesovým sólem připomíná Johna Lorda z Deep Purple. Není to jediná skladba kompilace, která ukazuje na tehdejší oblibu Párplů nejen u publika, ale i u muzikantů.
Pak by tu byly dva kousky od Projektilu. Jejich šéf Ivan Sekyra byl výtečný, leč málo doceněný kytarista a v Muži ze železných hor předvede, co doopravdy umí. Škoda ale, že právě tuhle skladbu s crazy textem Františka Ringo Čecha nezpíval Jiří Schellinger, ale ten už byl v době vzniku skladby nejméně tři roky pod drnem. Tohle provedení je příliš vážné. No, nedá se nic dělat, po Projektilu zbude jen zlidovělá Zahrada ticha.
Jana Kratochvílová vstoupila na hudební scénu podobně jako Petra Janů. Originální hlas, smysl pro tvrdý rock (reggae přišlo až později) a odvaha zpívat věci, do nichž by asi nikdo jiný nešel. Move Over (Já zášť) od Janis Joplin dává tak svérázným způsobem, že člověk ani nevnímá přihlouplý text. Přitom když dostane dobrá slova jako v Náladě ztracených lásek, stane se hvězdou hřiště. Ale to pak najednou zmizí hardrockový charakter skladby. Jsme někde jinde.
Lešek Semelka se svými S.L.S. patřil v osmdesátkách ke zmíněné řadě zpěváků, kteří se snažili pohybovat mezi tvrdším rockem a popovými ploužáky. I tady se na dvou ze tří skladeb této kompilace vyřádil svými antihardrockovými texty Pavel Vrba. Výsledek je spíš těžkopádný. Na koncertech to ale muselo znít dost atraktivně!
Na takové kompilaci nemůže chybět ani Věra Špinarová, další z těch, pro které byly hardrockové skladby jen epizodou v jejich studiové tvorbě, prostorem, kde mohla uplatnit svůj výjimečný hlas. Představuje výrazně melodické křídlo českomoravského hard rocku, spíš bychom mohli mluvit o tvrdším popu. Ovšem pompézní song Jdeš vítězný měl ve své době velkou sílu.
Pak tu máme plzeňské Turbo, nad nímž v polovině osmdesátek teenageři šíleli, ale pravověrní rockeři je považovali za čajíček, který vykrádá ze západního rocku všechno, co se vykrást dalo. I ti jsou představiteli melodického hard rocku, v jejich případě inspirovaného kapelami jako Europe.
Nakonec se znovu vracíme k ostravskému Citronu. V nové sestavě to v roce 1985 byla úplně jiná kapela než na nahrávkách vytvořených pět let předtím. Oblíbený a na koncertech nadšeně vyžadovaný Revizor má blízko k textům, které byly typické pro Jiřího Schelingera, ale hudební chápání bylo v té době už někde jinde. Samozřejmě, nic původního to není, kapela byla viditelně okouzlena Van Haleny. Jarda Bartoň je ovšem skvělý kytarista, schopný přidat i něco ze sebe.
V závěsu za trendy
Tak to je Hard Rock Line, průřez začátky českého hard rocku. Radim Hladík často říkával, že česká rocková scéna se celých deset let po roce 1968 držela v kontaktu (nebo spíše v závěsu) se světovými trendy. Odpojila se až v době nové vlny, kdy se pokoušela najít si svůj vlastní jazyk. Kapely z Hard Rock Line byly víc poplatné tomu, co se ve světě dělo, a často až nestydatě plundrovaly své zahraniční kolegy. Těžily z toho, že málokdo původní vzory zná. A i když je zná, je vděčný za to, že slyší (hlavně naživo) něco jim podobného. I když to byl jen a jen odvar.
Český hard rock let sedmdesátých a poloviny osmdesátých let je dnes už značně vyšumělá záležitost, ale tím pádem také zajímavý doklad, jak se udržoval kontakt s tím, co se dělo za takzvanou železnou oponou.
Kapely jako Katapult, Projektil nebo Citron, tedy soubory, jež na hard rock přísahaly jako na tu pravou a poctivou hudbu, dopadaly mnohem lépe, než ti umělci, kteří tvrdší rock brali jako jeden z několika stylů, jimž se na svých nahrávkách věnovali. Málokde je autenticita tak důležitá jako v hard rocku.
Ukazuje se, jak se od začátku osmdesátek zásadně změnila kvalita nahrávací praxe. Nahrávky z druhé desky zní už mnohem moderněji a přesvědčivěji.
A co je důležité, skladby z této kompilace prozrazují, jak důležité byly byť i jen sporadické české hardrockové nahrávky pro vznik a vývoj českého tancovačkového rocku. Vesnické a maloměstské kapely přebraly od svých domácích vzorů jak melodickou inspiraci a okouzlení Párply a Uriáši, tak řadu textařských témat. Až jednou vyjde kompilace českých hardrockových ploužáků, bude jejich příklad ještě zřetelnější.