Kolem osoby Marka Ztraceného je v posledních měsících opravdu rušno a nutno říct, že naprosto po právu. Ono vyprodat skoro tři fotbalové stadiony za pouhých pár týdnů, z toho ten první za jednu hodinu, to už chce opravdu mít něco za sebou.
Já osobně jsem na Ztraceného v minulosti nijak kritikou nešetřil, a tak nějak jsem předpokládal, že svůj koncept od sebe nerozeznatelných rádiových hitů pojede až do nekonečna. Jak už to tak ale v běžném životě bývá, někdy co dočkáte překvapení i tam, kde byste ho nikdy nečekali.
Pomalu je přesně ten typ skladby, ve které je Ztracený jako hudebník nejsilnější a nejvíc uvěřitelný. Dojemná balada, která by se po textové stránce dala použít jako rozchodová či píseň k odchodu blízkého člověka, postavená na příjemném klavíru, doplněná o smutné violoncello se zarývá pod kůži s každým dalším poslechem.
Ač má Ztracený ve svých předešlých skladbách sklony ke kýčovitosti, zde tento problém naštěstí nenastal, zejména díky vynikajícímu momentu před posledním refrénem, kde se oba hlavní aktéři rozehráli k výbornému společnému sólu.
Atmosféru skladby podtrhl i skvělý filmový klip, ve kterém účinkuje Klára Issová a Radomír Švec. Ten drží diváka v nevědomosti až do posledních vteřin skladby, kdy vyplave na povrch mrazivá pointa klipu. V kontextu se současnými událostmi dostává píseň ještě palčivější vyznění. Takového se u do sebe zahleděného spotřebního popu, posluchač obvykle nedočká. Skladba však velice dobře funguje i bez klipu, což se právě Ztracenému moc často nestává.
Pomalu může dvojnásobnému Slavíkovi ukázat cestu, že se nemusí bát používat do svých skladeb i pro jeho tvorbu netypické nástroje a tím obměnit svůj stereotypní rukopis. Pobláznit deseti tisíce fanoušků již dokázal. Možná je tohle první krok, jak si alespoň trochu naklonit i kritiku.