Obrázek k článku Glosa: Slovenskou Pohodu zahájil majestátně a vášnivě Nick Cave
| Kristina Kratochvilová | Foto: Martina Mlčúchová

Glosa: Slovenskou Pohodu zahájil majestátně a vášnivě Nick Cave

Mnozí z vás podobné pocity možná letos již zažili na Rock for People nebo třeba festivalu Metronome, pro mě osobně je ale trenčínská Pohoda prvním masivním hudebním festivalem po nuceném dvouletém útlumu. Vjemů je tu na mě tolik, že jsem se musela nenápadně vzdálit od skupinky přátel, se kterou jsem přijela, abych je dokázala jednotlivě vnímat a vstřebat.

První den slovenské Pohody sice otevřeli již před devátou američtí They Hate Change a Laco Lučenič s Midi Lidi vzpomínkou na Mira Žbirku, plánovaný brzký příjezd nám však bohužel překazily kolony na silnicích. Po osmi hodinách cesty z Prahy jsme stěží doběhli tak akorát na poločas hvězdného koncertu Nicka Cavea a The Bad Seeds.

Majestátní, přitom vášnivý Cave dokáže s publikem pracovat jako málokdo. Během druhé poloviny koncertu bylo jen málo okamžiků, při kterých se nedotýkal publika, ať už doslovně či metaforicky - svou hudbou. Jeho pohyby a splynutí s davem bylo živou připomínkou, jak moc jsme všichni potřebovali se sebe znovu navzájem dotýkat a prožívat tyto životní okamžiky znovu spolu, bez plastových zábran a roušek.

Dvouletá absence grandiózních hudebních akcí se v mém vlastním případě nejvíce projevila na ztrátě orientace. Za dvě hodiny v areálu jsem mimo koncert Cavea a britských Metronomy při pokusu hledání cesty k toaletám dvakrát obešla okruh, který mě dovedl zpátky k do chrumkava vypraženým marinovaným kuřecím prsíčkům u Bao Brothers. Nevadí, možná mě k nim spíš vedlo mé podvědomí. Poslední dva roky jsem o nich totiž všem, kteří byli ještě ochotni poslouchat, básnila. 

Odtrhnutí se od skupiny přátel mělo velký vliv i na mé vnímání okolí. Když se nebavíte s partou, máte čas se zastavit, rozhlédnout se okolo a vnímat cizí lidi okolo sebe. A to mám na festivalech snad nejraději. Ve chvíli, kdy si začnete všímat jednotlivců ve svém okolí, dokážete vstřebávat i jejich vlastní radost a energii. Ať to může vyznít sebevíc ezo...

Všimnete si tak zamilovaného páru prožívajících jeden z večerů, o kterém si budou básnit v následujících letech, pozorujete roztančenou desetiletou holčičku s tatínkem mávající všemi končetinami, jako kdyby nevěděli jak přestat, zaslechnete slečnu zoufale opakující do telefonu „ja ťa vôbec nevidím, zamávaj“ a chvíli sledujete třeba i skupinku opilých mladíků ve slaměných kloboucích, které během dne dostali v jednom z okolních stánků za nezměrnou konzumaci, kteří se radostně navzájem podporují v rychlém dopití drinku.

Z dálky duní DJ sety a na okamžik jako kdyby neexistovalo nic jiného než teď a tady. Nikdo v dohledu nekontroluje Instagram, všichni žijí okamžikem, neřeší trable v práci, či rozpadající se politické systémy ve světě a tvrdost všedních dnů, která za hranicemi plotů čeká. Existuje jen přítomný okamžik a to je opravdová pohoda.