Obrázek k článku Konec Colours na rozcestí. Trsat na Martina Garrixe nebo se zanořit do hudby?
| Antonín Kocábek | Foto: Zdenko Hanout (na snímku Marina Satti)

Konec Colours na rozcestí. Trsat na Martina Garrixe nebo se zanořit do hudby?

Poslední den letošních Colours of Ostrava už předem rozdělil diváky na dva pomyslné tábory. Ti s tanečnějšími sklony si určitě užili třeba stále populárnější duo Bratři nebo popovou megastar Martina Garrixe, ale zkrátka nepřišli ani ti, kteří dávají před křepčením přednost poslechu.

Řecká zpěvačka Marina Satti si vystačila se svým zpěvem, vokalistkou, šikovným bubeníkem a občasnými samply či zvukem píšťal. Nápěvy tradičního folklóru umně spojovala s hiphopovými i dubovými beaty a nebála se ani popových melodií, takže výsledkem byla multikulturní směs, poslechově ovšem vstřícná i pro běžného posluchače mainstreamu.  V pauzách navíc přibližovala témata skladeb, často se zaobírající mezilidskými vztahy či společenskými problémy, takže bylo jasné, že nejde jen o přitažlivé balení.  Sama hudba navíc vyznívala jako nadmíru optimistická a plná pozitivity a naděje. V kombinaci s tanečními pohyby, ne nepodobnými břišním tancům a sněhobílému kostýmu, šlo vedle hudebního i o sympatický vizuální zážitek.

Martin Garrix. Foto: Filip Kůstka

To folk-rock nebo spíš folk-pop Hudson Taylor, kapely bratří z irského Dublinu, sázel spíš na vokální melodické linky, a opakovaně prozrazoval hitový potenciál. Jejich nápěvy se ukázaly jako velmi návykové a především mladé posluchačky reagovaly nadmíru nadšeně.  Kdo ví, klidně by mohli jednou zaujmout v popularitě dnešní pozici Eda Sheerana či třeba U2.

Podobně silnými melodickými nápady, které se až zarývají do paměťových buněk, mile zaujalo i domácí trio Dukla. Jakýsi podprahový proud melancholie a retro indie popu osmdesátých i devadesátých let (která ovšem při svém mládí nemohli zažít na vlastní uši) se proplétá s charismatickým a nezaměnitelným zpěvem. Sílu ale mají i pozoruhodné texty, které s jakousi přirozenou naivitou dobře odpozorovávají trable všednodennosti a komentují jimi pocity aktuální mladé generace. Svěží hudba i přesvědčivé podání nejenže přiváděly k aplausům už nabrané fanoušky, ale bylo patrné, že si mezi těmi ostatními kapela získala řadu nových příznivců.

Bratři. Foto: Michal Augustini

Svěže a s obdivuhodnou lehkostí, zněly i písničky indie-rockových Inhaler.  Ti s přehledem zvládli i hlavní scénu a bylo patrné, že na společném turné Noelem Gallagherem se lecčemus o velkých podiích naučili. A neodradila je ani sice krátká, ale vydatná průtrž mračen, která byla tak silná, že bylo třeba jejich blok přerušit a teprve po přeháňkách mohli svůj set za mohutné podpory publika dohrát.

Inhaler. Foto: Zdenko Hanout

Jedním z nejtemnějších a nejnervněšjích bloků sobotního programu bylo vystoupení pražských psychedeliků Vellocet Roll. Ti si navíc s sebou přivezli početnou sestavu čítající i dva klávesisty a saxofonistu a posluchačům nic nedali zadarmo. Divoký a místy až do hysterie vygradovaný rock se střídal s až jazzově zamyšlenými pasážemi, zamlžené kytary pak nechávaly zapomenout na někdejší post-punkovou přehlednou písničkovost. Místy si nezadaly ani s vlivy českého undergroundu a repetitivností Plastic People. Soustředěný výkon publikum odměnilo stejně důrazným ohlasem.

Před sobotní půlnocí čekala diváky a posluchače ještě jedna nelehká volba –zda dát přednost bluesovým princeznám Larkin Poe a nebo třicetiletým klasikům pomalých temp a křehkých melodií Tindersticks. Těm nakonec vnitřní prostředí sálu Gongu sedlo i velmi slušelo, a jejich zadumané a intimní rockové melancholie tu dostaly poučeného přijetí.

Zpěvák Stuart A. Staples nemá dnes až takové charisma jako Nick Cave, ke kterému byl od počátku přirovnáván, ale přesto jeho decentní projev protkaný šansonovými polohami i bluesovou syrovostí nepostrádá podobné zvláštní kouzlo, s jakým se vznáší nad jemnými tóny kláves, rozvlněných kytar a občasných vstupů vibrafonu.

Tindersticks se probírali svou dlouhou diskografií, a zatímco si několika skladbami připomněli i předposlední album z roku 2019, na to loňské, vzniklé v covidové pauze, vůbec nedošlo. Kapela fungovala jako skvěle fungující stroj, jehož kolečka do sebe výborně a přirozeně zapadají, a přesto její odpovědí na nadšení publika byla jakási zvláštní stydlivost a nečekaná pokora s jakou na každý potlesk skromně reagovali. Pražské divadlo Archa, kam Tindesticks zavítají o pouhý den později, se má opravdu na co těšit.

Konec festivalu. Martin Garrix a ohňostroj. Foto: Zdenko Hanout

Jestliže mnohé festivaly čekaly na svůj návrat po covidové pauze s určitými rozpaky a obavami z návštěvnosti a s ní spojené ekonomické bilance, pak i v konfrontaci s posledním dnem lze říci, že v Ostravě se návrat podařil až nečekaně dobře a nelehké období festival překlenul se ctí.  Zda ale budou návštěvníci i do budoucna u Colours akceptovat jistý rozpor mezi vybraným a leckdy lahůdkovým programem na menších scénách a mainstreamovými taháky na těch hlavních, které obzvlášť letos přilákaly poněkud jiný druh publika než v dřívějších letech, to se asi teprve uvidí.