Obrázek k článku Čerstvé (z)boží: Cesta Andrey Šulcové od jazzové flétny k americkému písničkářství
| Marek Reinoha | Foto: Julie Vrabelová

Čerstvé (z)boží: Cesta Andrey Šulcové od jazzové flétny k americkému písničkářství

Mladá zpěvačka Andrea Šulcová, kterou prozatím mnoho lidí nezná (neznal jsem ji ani já), a která oplývá krásným hlasem a suverénním projevem, vydala na debutovém albu Opportunities dvanáct autorských písní nesoucích se v duchu amerického folku.

Kdo je tedy Andrea Šulcová? Je to muzikantka, zpěvačka a songwriterka, která měla k hudbě blízko již od dětství. „K hudbě mě přivedl především tatínek, který hraje na kytaru a zpívá v náchodské country kapele. Od malička jsem hudbu milovala, hrála každý den, chodila téměř každý den do ZUŠ na veškeré možné hudební aktivity, které nabízela. To znamenalo individuální hodiny, sbor, kapely, big band, orchestr a další projekty,“ vysvětlila mi hudebnice a na otázku, kdy začaly její pokusy o autorskou tvorbu a uvedla: „Začalo to již v pubertálním věku, a to dokonce v češtině i angličtině. Nedávno jsem narazila na mém disku na nějaké nahrávky a byla jsem překvapená, jak dobrou a zároveň roztomilou výslovnost jsem měla. Vlastní tvorbu jsem ale nijak cíleně nerozvíjela, měla jsem pocit, že člověk musí nejdřív něco umět, něco naposlouchat a něco prožít.“

Andrea absolvovala obor jazzová flétna na Konzervatoři Jaroslava Ježka a následně i na jazzové katedře Kunstuniversität v rakouském Grazu, kam ji přijali jako první flétnistku vůbec. Stala se vyhledávanou flétnistkou a mimo jiné působí i v jazzovém big bandu Concept Art Orchestra zaměřujícím se na interpretaci kompozic současných českých skladatelů. „V průběhu studia jsem psala především instrumentální jazzové skladby a v mezidobí mezi školami jsem také měla svůj kvartet a napsala pár českých „najazzlých“ písní, které jsme zahráli na několika koncertech. Ale zpětně myslím, že hlavně ty texty nebyly vůbec dobré.“ řekla mi k tomuto období.

Ke zpěvu a ke skládání vlastních písní se tedy vrátila až po studiích. „Vždycky jsem víc zpívala, než hrála na flétnu. Pamatuji si, že jsem na Konzervatoři od začátku vnitřně bojovala s tím, že jsem tam hlavně za flétnistku, protože já to cítila roky naopak. V průběhu let se ve mně ten pocit otočil a cítila jsem, že „umím lépe ovládat“ flétnu než zpěv. Když jsem ale po studiích na poměrně dlouhou dobu onemocněla, asi se ten pocit ve mně zase zrestartoval a přirozeně jsem se vrátila k tomu, na čem jsem vyrostla – písně, folk, americké country. A do toho se vmísila trocha popu nebo jazzu, která mě ovlivnila spíše později,“ popisuje svůj návrat k písničkářství, pro které ji byla největším impulzem vážná nemoc, kterou prodělala. „Nemoc mě na dva roky vyřadila z normálního života, vedle toho jsem ale prožívala velkou lásku, měla velikou podporu od své rodiny a přátel. Připadalo mi absurdní, že jsem se v nemocnici někdy dokázala cítit šťastně, ač jsem měla velké bolesti. Myslím, že v rámci zpracovávání těchto prožitků ze mě najednou vypadly první písně. To bylo v prvním lockdownu, kdy jsem se zároveň začala uzdravovat. Byla jsem sama v pražském bytě několik měsíců a měla všechen čas světa na tohle nevinné hudební blbnutí, které jsem dělávala, když jsem byla malá,“ svěřila se mi.

Se svými písničkami začala vystupovat sama jen s kytarou a svoji tvorbu vydala v roce 2021 na debutovém EP Nobody Knows, které se nese v tomto duchu (pominu-li skutečnost, že se na něm vedle kytary objevila i flétna).  Na právě vydaném albu Opportunities, jehož producentem je Petr Ostrouchov, se však již obklopila zkušenými muzikanty z okruhu Blue Shadows, konkrétně kytaristou Josefem Štěpánkem, basáky Jaromírem Honzákem a Matějem Belkem, bubeníkem Martinem Novákem a pianistou Vítem Křišťanem, z nichž někteří se stali i členy její koncertní kapely. Spolupráci s nimi si Andrea pochvaluje a prozradila mi, že se s kapelou cítí dobře. „Jsem člověk, který miluje společnost lidí obecně, rád komunikuje nebo něco organizuje. Navíc je to velký zvuk a muzikanti, které jsou v mé kapele, jsou jedni z nejlepších, co znám. To znamená třeba to, že nemusím k nové hudbě téměř nic říct, oni se na to nacítí a zahrají přesně tak, jak si píseň říká. Přiznám se ale, že některé intimní uzavřené prostory mají své kouzlo, když tam stojí člověk sám – takzvaně nahý, s jednou kytarou. Budu určitě rozvíjet oba tyto směry.“

A co si budeme, v této sestavě album nemohlo dopadnout špatně. Nechci se o něm příliš rozepisovat, protože do lednového čísla chystáme jeho recenzi, ale mohu prozradit, že se hodně povedlo a dokládá Andreiny výjimečné pěvecké kvality a songwriterský talent. Andrea na něm prostřednictvím muziky na pomezí amerického foku a country, popu a trochu i jazzu upřímně a přímočaře předává témata spojená s nacházením životních hodnot skrze přelomové životní období optimistickým a radostným způsobem. Než si recenzi budete moci přečíst, určitě si album samo poslechněte a s Andreou Šulcovou a její tvorbou se seznamte.