Nový seriál Josefa Vlčka se jmenuje Divný lidi. Je určený pro všechny zanícence z hudebních okrajů a kapely, na které obyčejně nejsou upřeny reflektory. 

Už sedmý díl volné supraphonské řady, tematicky mapující český rock šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, se sice nazývá Pop Rock Line, ale správně by se měl jmenovat Cover Pop Line, protože se z větší části skládá z coververzí dávných anglických a amerických hitů, z nichž mnohé neměly ani před více než padesáti lety nic společného s rockem.

„Když se mě na to někdo zeptá, tak mu povím, že je to taková rutina,“ říká o psaní textů Petr Hrdlička, zpěvák, kytarista a skoro výlučný autor slov k písním skupiny Škwor. „Někdo umí vyrábět šroubky, někdo svářet a tohle je taky taková věc. Já to nedovedu vysvětlit, ale tak to prostě je.“

Na svou hudební kariéru a na zhruba čtyři stovky písní se Ivan Mládek jako humorista dívá s až nečekaným nadhledem a někdy i s ironií: „Zpívám bez emocí jen kvůli honoráři, respektive kvůli honorářům mých kolegů. To snad v kapitalismu není nic špatného a ostudného.“

František Ringo Čech (78) je excentrický zjev. Když odhlédneme od politiky, všichni ho mají zafixovaného jako humoristu ve všech oblastech jeho tvoření. Podepsaný je pod bubblegumovými odrhovačkami i hity Jiřího Schellingera nebo texty Pražského výběru. Práce na jejich novém albu ale stále drhne.

V rubrice Flashback Josef Vlček připomíná, o čem se v hudbě psalo přesně před třiceti lety. Jak vypadala česká hudební scéna v lednu roku 1992?

Kořenem alba Strážce klidu, Vol. 1 zůstává R&B s excentrickými hosty, ale tentokrát s českými texty.

Na Silvestra vypustí Kapitán Demo, stále výraznější osobnost české hudební scény, album Mistr světa všeho. Jeho mohutná postava je významná i ve světovém kontextu, neboť do populární hudby přinesl jako první žánr Czech comedy hip hop.

Horkýže slíže jsou na scéně skoro třicet let a za celou tu dobu neztratili svůj smysl pro svérázný jazykový i epický humor, parodii a provokaci. Koncept Alibaba a 40 kratkych songov jim už jednou předtím dal prostor k vytvoření chaotické koláže. První díl totiž vyšel už v roce 2003 a byl stejně zábavný, jako je ten letošní.

Tomáš Klus se odvázal. Dvě desky za rok, to je výkon, který byl sice běžný v devadesátých letech, ale dnes by ho zvládl jen málokdo. Naštěstí jsou obě jeho letošní alba velmi odlišná.