To byla pro Annu bez debat velká pocta a pro malý český trh jakbysmet, ale také značná zodpovědnost. Každoročně obměňovaná porota Sedmi samurajů má totiž za úkol připravit poměrně náročným „kupujícím“, rozuměj organizátorům festivalů a promotérům, vyváženou a pestrou hudební nabídku zahrnující celý svět. A pokud je s menu někdo nespokojený, první, za kým se s dotazy vydá, jsou Samurajové. Vyhovět všem delegátům pravděpodobně nedokáže ani Bůh, ale dosud to vždycky nějak klaplo a mezi zhruba padesáti uváděnými kapelami si své favority našel snad každý.
Womex tu byl vždy od toho, aby do Evropy přivezl umělce, o kterých jsme tu zatím jen četli, ale naživo zatím neměli možnost vidět. Poměr nepoznaných s těmi, co už z koncertů dobře známe, se však postupně vyrovnával a letos se třeba v programu objevily kapely, u kterých pozvánka do Tampere působila spíš dojmem jakéhosi připomenutí, že buď ještě existují nebo bychom na ně neměli zapomenout.
Autor reportáže proto nebyl sám, koho zajímalo, co v nákupním košíku dělají zavedení, cenami ověnčení zasloužilí veteráni z 80. let minulého století: americká legenda klezmerového revivalu The Klezmatics nebo král londýnské bhangry, pandžábský zpěvák Malkit Singh, mimochodem držitel Řádu britského impéria; notabene zavedené skupiny ze Spojených států: Gangstagrass a La Santa Cecilia. Každopádně všichni zmínění potěšili, zvlášť dlouho odpočívající The Klezmatics, chystající nové album a vydávající se na oslavné turné ke 40. výročí.
Jinak všechno při starém: konference, filmy, koncerty, červené víno, a ne nutně v tomto pořadí. Spousta starých známých, spousta nových. Debaty na úrovni i obyčejné, neméně však důležité plkání. Třeba o Mumíncích. Čtete správně, lidé od world music probírali Mumínky. Hlavní část programu totiž probíhala v kongresovém centru Tampere Hall, kde je umístěno muzeum roztomilých skřítků, slavící letos 80. výročí svého příchodu na svět prostřednictvím knih finské spisovatelky Tove Jansson.
Občas nastala potřeba zakřičet Free Palestina a zničehonic přišel také pokus bojkotovat koncert izraelské zpěvačky Liraz, ačkoliv byla v programu uvedena několik měsíců. Po krátkém mávaní palestinskými vlajkami proběhl a byl skvělý. Mark Gergis a Yamen Mekdad ze Syrian Cassette Archives přesto kvůli účasti Liraz odmítli převzít prestižní cenu veletrhu Professional Excellence Award, protože prý podpořila izraelskou armádu, a nutili organizátory k distancování se od ní. Ti na takový požadavek nepřistoupili, ale prostor k vyjádření dvojici poskytli. Manifest odsuzující Liraz, která natajno natočila album s iránskými hudebníky a během masakru 7. října přišla o několik členů rodiny, nakonec podepsalo čtyřicet delegátů z dvou tisíc přítomných. Autor ani na vteřinu nikomu neupírá právo na názor a angažovaný protest a chápe také, že doba na nás klade silné emoční nároky s potřebou reagovat, přesto si o vzniklé situaci myslí své.
Výběr z programu
Hudební cenu Womexu obdržela zpěvačka Noura Mint Seymali z Mauritánie a hezky se to sešlo: právě totiž po devíti letech vydává nové album Yenbett. Svěží reinterpretace tradičních písní mauritánských griotů, kterým se říká iggawen, u ní znovu vychází z napětí mezi zvuky harfy ardin a loutny tinidit s elektrickou kytarou manžela Jeicha Ouldem Chighalym Noura. Výsledkem je souběh pouštního blues s garážovým rockem doprovodné kapely a silným hlasem šestačtyřicetileté průkopnice mauritánské hudby.
Současný britský folk může vypadat třeba takhle: na židli sedí houslista Owen Spafford v ponožkách a u nohou má obří pedalboard. Naproti němu hráč na elektrickou kytaru Louis Campbell, samozřejmě také bez bot, který ho má snad ještě větší. Barvou ponožek sice sladění nejsou, jinak ano: hrají tradiční skladby nebo jim hodně podobnou tvorbu, nohy jim kmitají po čudlíkách, a přestože byste čekali nějaké efektní dozvuky, samply nebo drone. Nic takového. Elektronikou pouze dolaďují zvuky nástrojů. Ocitají se na samé hranici ticha, hodně sázejí na meditativní minimalismus, atmosféru soundtracku, ale v záloze mají také expresivní hlučné pasáže. Jsou považováni za folkové inovátorské zjevení a podle slyšeného (i výtečného letošního debutového alba Tomorrow Held) zcela oprávněně.
Ne každý si dokáže představit, jak se tančí na jihovýchodě Madagaskaru okolo města Tuleár. Zhruba takhle: ve frenetických, skoro až nelidských tempech a pořádně hlasitě, aby se probudili mrtví. Ti se totiž každých sedm let nabalzamovaní během rituálu famadihana (obracení kostí) vyndávají z hrobek a uspořádá se jim velkolepá hostina. Do extatického tance se třeba na několik dnů pouštějí také svatebčané a když je v 70. letech minulého století pozoroval kytarista Damily, přišlo mu to pořád pomalé, a tak přidal na rychlosti a skrze boostery a speciální soundsystémy na syrovosti. Asi tak nějak vznikl novodobý unikátní regionální styl tsapiky: fúze jihoafrické popmusic a madagaskarských tradic. Paf ze zapeklitých rytmů nedávno zůstal francouzský jazzový saxofonista Maxime Bobo ze skupiny Electric Vocuhila a po seznámení s místním kytaristou Behajou přemluvil spoluhráče baskytaristu, najali bubeníka a když se k nim přidala mladá zpěvačka Pelahita Rasoarimalala, tsapiky se dostalo další verze. Na skupinu Bobo & Behaja přenášející částečně zvuk přes obří tlampače zíral snad každý. Sice moc nevěříte, že by tahle rytmicky a melodicky zacyklená hudba mohla souviset s budíčkem pro mrtvé, ruku do ohně za to přesto nedáte.
V Senegalu má politicky a společensky vyšponovaný hip hop velké zázemí a když se tu rappeři naštvou, dokážou klidně sesadit z trůnu prezidenta; nebo ho naopak na něj usadit. Do křížku byste se nechtěli dostat ani s rapperkou a zpěvačkou Oumou Gueye vystupující pod jménem Oumy, přestože jejím ústředním tématem jsou hlavně ženská práva. S kapelou dokáže nekompromisně rockově explodovat jako Rage Against the Machine, kdy ji hlasem sekunduje elektronička Kaloumo Nina Chalotte Ndiaye, aby vzápětí zvolnila do vytříbeného afropopu. Opravdový nářez od Lady Boss. Však se podívejte.
Velkolepý zážitek zanechávající nezapomenutelnou stopu přinesl koncert i u nás z festivalu Respect dobře známé nizozemské zpěvačky kurdského původu Meral Polat. V kapele má nově jihoafrickou klávesistku a zpěvačku Lisu Lukaszczyk a na novém albu Meydan (Náměstí) přitvrdila v rétorice. Směs působivých kurdských melodií, experimentálního jazzu a funky doplnila anatolským psychedelickým rockem s kvílejícími hammondkami a bojovným feministickým manifestem: Bouříme se proti patriarchálním systémům, fašismu, rasismu, všem válkám a nebudeme mlčet, když někdo ničí přírodu a šíří nevědomost.