Tři zásadní momenty v životě Joanny Connor? Ve dvou letech se pokoušela zpívat jako Louis Armstrong. Jeho Hello, Dolly! tehdy znělo v rádiích a život malé newyorčanky nabral směr. V polovině osmdesátých let odjela greyhoundem do Chicaga, kde si prošla školou starých bluesmanů. Nenechala se jejich tvrdou láskou odradit, zachovala si svou vášeň a pevně vrostla do zdejší bluesové scény. Trojlístek zlomových momentů se doplňuje v současnosti. Joanna Connor opustila jistou pozici v chicagských klubech a následovala své srdce na Jamajku. Možná nazrál čas na trochu reggae.
Jak se letos máte?
V Americe jsme zažili docela rok! V některých ohledech nebyl moc dobrý. Pro mě osobně se ale vydařil. Byla jsem pracovně zaneprázdněná a přestěhovala se na Jamajku. Loni v dubnu jsem se vdala a dlouho jezdila sem a tam. Teď už žiju na venkově v kopcích a mám hodně psů. Budujeme vlastní dům a já hraju a učím online. V létě jsem taky dost koncertovala, byla jsem i v Japonsku. Hodně jsme koncertovali na východním pobřeží a taky v Kanadě. Pořád na cestách... Jsem opravdu nadšená, že letos pojedu i do České republiky, protože v Evropě jsem byla na mnoha místech, ale u vás ještě nikdy.
V 80. letech jste se přestěhovala do Chicaga, což vzhledem k vaší hudební kariéře novináři popisují jako vaše nejlepší rozhodnutí. Teď jste opět udělala zásadní změnu – jste na Jamajce šťastná?
Víte, vyrůstala jsem v New Yorku a Massachusetts, což je asi tisíc mil od Chicaga. Opustila jsem tehdy rodinu, přátele, kapelu. Byl to pro mě velký krok, ale byla jsem mnohem mladší, bylo mi jen dvacet dva let. Někdy si teď na Jamajce říkám: páni, vlastně jsem udělala to samé – zariskovala, odešla daleko a nechala spoustu věcí za sebou. Ale přijala jsem výzvu posunout svůj život dopředu a jít za svými sny. Tohle stěhování je pro mě hodně jiné.
Co jste ve městě blues nechala za sebou?
V Chicagu jsem měla posledních patnáct let pravidelné hraní. Každý týden tři noci. Toho jsem se vzdala. Sice můžu dál cestovat, ale tohle končí. Víte, občas tam pořád hraju, ale už to není samozřejmě tak často. Opustit takovou jistotu bylo trochu děsivé.
Udělala jsem to i proto, že už jsem vychovala dvě děti. Už jsou starší a samostatné. Tohle je má osobní volba – přestěhovat se na Jamajku, trochu zpomalit, být v přírodě, u oceánu, v hezkém počasí.
Když jsem se stěhovala do Chicaga, byla jsem mladá a vášnivě šla za hudbou. Snažila jsem se stát skvělou hudebnicí, což pořád chci být, víte, ale směřuji už i jinam. Tehdy to bylo víc o hudbě. Toužila jsem stát se studentkou blues, protože jsem blues díky mamince poslouchala celý život. Přestěhovala jsem se do Chicaga, abych byla opravdu v přítomnosti mistrů, protože jich tam tehdy pořád hodně bylo. Byla to moje škola.
A na Jamajku jdete za láskou.
Ano, teď jsem někoho potkala, zamilovala se, ale taky jsem se zamilovala do té země. Když jsem na Jamajce byla poprvé, říkala jsem si: tady bych mohla žít. Je to prostě jiná fáze mého života.
Snažím se to brát tak, že procházíme různými etapami a děláme nová rozhodnutí a hledáme nové cesty. Lidé si myslí, že jsem blázen. „Jak to myslíš, že opouštíš Ameriku? Jedeš na Jamajku?“ Někteří byli hodně proti. „Nemyslím si, že je to chytrý nápad. Tvoje kariéra může utrpět,“ slyšela jsem mockrát.
A já na to: „Byla jsem vždycky tvrdohlavá a většinou si dělám, co chci.“ A když jste roky a roky mámou, což jsem milovala, přijde chvíle, kdy si říkáte: dobře, a co teď chci udělat pro sebe?
To je úžasné. Ještě se ale prosím vraťme do Chicaga – šla jste za svou vášní. Jak těžké bylo se tam uchytit?
Byla to směsice mnoha věcí. Bylo to náročné i vzrušující. Nikdy předtím jsem v tak velkém městě nežila. Jen chvíli v New Yorku, ale to jsem byla ještě dítě. V Chicagu mě někteří lidé přijali a byli ochotní pomoci. Jiní mě nepodpořili, byli krutí. Chodila jsem hrát i do opravdu špatných čtvrtí. Nic se mi ale nikdy nestalo.
Měla jsem kolem sebe hodně takových těch „old school“ starších muzikantů, kteří byli opravdu tvrdí. Víte, když se jim nelíbilo, co jste zahrála, nadávali. Takoví byli na všechny, nejen na mě. Takže jsem se musela vyrovnat s opravdu tvrdým, přísným, intenzivním způsobem bytí a s tím, že se lidé hádali a docházelo k opravdovým střetům.
Když se dívám na některé mladé muzikanty z mé kapely, říkám si: vy nevíte, jaké to tehdy bylo. Prostě… mnoho starších bylo z Jihu. Prošli si opravdu těžkými časy a na nic nepřistupovali. Říkali všechno hodně přímo. Beru to jako americký fotbal – vychovala jsem dva syny – hráče. Někteří trenéři jsou taky opravdu hardcore, hodně intenzivní.
Byla jsem mladá žena, sama. Takže si umíte představit, že některé situace byly trochu ošemetné. Ale zažila jsem i krásné věci. Někteří muzikanti byli laskaví a úžasní a podporující a předávali krásnou moudrost, a jiní byli hrozní. Bylo tam všechno.
Jak jste to zvládala, když byl někdo drsný?
Jiná žena, kterou znám, hrála na piano pro chlápka, pro kterého jsem pak o pár let později taky hrála. Říkala: „Nevím, jak jsi to dala. Vydržela jsem tři měsíce.“
Měla jsem to asi v sobě. Vyrůstala jsem trochu drsně a nepořádně. Víte, nežila jsem v nějaké luxusní čtvrti. Na ulici jsme se prali. Byla jsem zvyklá nebýt „měkká“ a tak odhodlaná dělat, co chci, že i když mě to někdy trápilo, prostě jsem to protrpěla. Občas jsem odsekla, ale mnohokrát jsem jen sklopila hlavu a šla dál.
Víte, ženy vlastně tehdy moc na nástroje nehrály. Tu a tam se objevily – Memphis Minnie, pár ženských jazzových hráček, – ale v blues a hraní na sólový nástroj nebyla vlastně v podstatě žádná. Znala jsem Bonnie Raitt, ale ta byla na jiné úrovni. Byla jsem jedna z mála.
Takže mi to přineslo hodně pozornosti: „Je tady holka, co hraje na kytaru, a je dobrá,“ říkalo se. Já byla odhodlaná se učit a najít si cestu, tak jsem prostě pokračovala.
Kdy jste cítila, že jste si vydobyla respekt?
Když vám lidé jako Buddy Guy nebo Otis Rush – legendy, zakladatelé moderního blues – nebo Junior Wells řeknou: „Holka, umíš hrát,“ je to uznání, kterému jsem ani nemohla uvěřit. Už jen to, když vás prostě nechají vystoupit s nimi na pódiu, je úžasné.
Ale řekla bych, že až teď cítím, že přichází respekt. Víte, lidé, kteří se se mnou dřív třeba ani nebavili, mě dnes zdraví. Vědí, že jsem zde už celé dekády, a mám pocit, že v blues platí: čím jste starší, tím větší váhu máte.
Líbí se mi, že máte na Instagramu napsáno kytarová bohyně, takže sebedůvěru máte zdravou. Vaše první deska se jmenovala Believe It. Čemu tehdy začínající kytarová bohyně věřila?
Bylo to spíš prohlášení, odpověď lidem, kteří se divili: „Ty budeš hrát na kytaru?“ Nebo když jsem stála na pódiu a ještě nehrála, dívali se na mě s otázkou v očích: „Co tam děláš? Jsi něčí přítelkyně? Nebo manažerka? Nebo se o někoho staráš?“ A já: „Ne, hraju na kytaru. Zpívám.“ Takže moje odpověď všem byla: Věřte tomu. Je tu žena, která tohle dělá.
Bavilo vás nahrávání ve studiu?
Nenávidím chodit do studia. Myslím, že je to tím, že koncertuji už od sedmnácti. Začala jsem zpívat v klubech. To je mi příjemné – pódium jakékoli velikosti, malý klub, velký festival, cokoli. Na pódiu získávám energii. Jsem na pódiu. Kapela hraje. Cítíte sílu. Jsou tam lidé.
Ale když jste ve studiu, je to pro mě cizí svět. Nedělám to často. Někteří lidé studio milují a jsou v něm brilantní. Lepší než naživo, mají to tak dokonce i legendární kapely. Třeba Rolling Stones. Ve studiu jsou neuvěřitelní, živě jak kdy.
Vaše prozatím poslední album se jmenuje Best of Me. Na svém labelu ji vydal Mike Zito.
Známe se roky. Udělali jsme spolu koncert někdy kolem roku 2000 a spřátelili jsme se. Pozvala jsem ho do Chicaga, aby si se mnou zahrál v Buddy Guy’s Legends, protože nikdy v Chicagu nehrál, a zůstali jsme v kontaktu.
Mikeova kariéra šla hodně moc nahoru. A on byl vždycky velmi nápomocný. Poslal mi třeba kytaru, když jsem ji potřebovala. Pomohl mi během pandemie. Je milý člověk. Když založil label, říkala jsem si, ráda bych s ním pracovala. Ale u nahrávání nakonec nebyl, je to vytížený chlap. Je na cestách víc než kdokoli. Ale u svého labelu mě uvítal s otevřenou náručí.
Do vzniku předchozího alba byl pro změnu zapojen Joe Bonamassa, který vás sám oslovil.
Ano, což je neuvěřitelné. Nahrála jsem pár videí, která měla virální úspěch. Třeba když se mnou jednou hrál na basu můj bratr, který je pilot, ale tehdy zaskočil za basistu. Natočil nás jeho kamarád a dal to na internet. A reakce byla šílená. Ozývali se mi slavní muzikanti – víte, Vernon Reid z kapely Living Colour, Tracii Guns z LA Guns, dokonce Guns N’ Roses a Joe Bonamassa.
Takže každému, kdo se ozval nebo něco řekl, jsem se ozvala taky: „Děkuju, tady Joanna Connor. Tady jsou moje kontakty,“ víte – jen jsem se pokusila navázat spojení. A Joe Bonamassa mi okamžitě odpověděl: „Můžu ti pomoct!“
A já: cože? Joe Bonamassa? A tak to začalo. Dala jsem mu svoje číslo a asi za dva týdny mi zavolal.
Říkal: „Rád bych s tebou udělal desku, ale chci, abys mi věřila a nechala mě ji celou produkovat.“ A já: „Myslím, že máš dobrou bilanci. Ano, naprosto ti budu věřit.“
Práce s ním byla úžasná, inspirativní. Je skvělý producent a kytarista. Má dobrý smysl pro suchý humor. A umí dobře zpívat, což bylo skvělé. Hodně producentů, se kterými jsem v minulosti pracovala, nebyli nutně dobří muzikanti. Neuměli mi proto tak dobře předvést, co vlastně chtějí. S Joem jsme chtěli udělat opravdu silnou bluesovou desku. Nutil mě zpívat opravdu naplno. Říkal: „Na kytaru hraješ dravě, chci, aby byl stejně dravý tvůj hlas.“
Ale bohužel jsme šli do studia v únoru 2020. Co se stalo o čtyři týdny později? Pandemie. Měl to být velký průlom. A měli jsme jet turné. Všechno se ale rozhodilo. Prostě blbé načasování. Byl to špatný moment světových dějin.
Co bude dál?
Právě jednám o natočení živé desky. Nedaleko Bostonu v Massachusetts je skvělé, komunitně financované loftové studio
The Fallout Shelter. Uděláte tam show a oni vám ji natočí – čtyři kamery, krásný obraz a opravdu dobrý zvuk. Živé album chci natočit asi dvacet pět let, takže když se mi ozvali, neváhala jsem. Mimochodem muzikanti, které s sebou přivezu na váš festival, budou i na té desce.
Můj agent říká, že živá alba se fakt neprodávají, ale myslím, že je to dobrý nápad. Když se to nebude prodávat, tak se to nebude prodávat. Pravděpodobně to natočíme v listopadu, těsně předtím, než přijedeme na Blues Alive.
Pochopila jsem správně, že občas zvete studenty na Jamajku?
Teď to bude poprvé. V zimě jsem nikdy moc necestovala, ledaže letím, jako třeba k vám, na festival. Jezdit autem po Americe v zimě se mi nechce, mám pár hrozných zkušeností. V zimě jsem proto zůstávala v Chicagu a hrála v tom klubu, o kterém jsem mluvila. Ale nechci létat sem a tam, nebo žít celou zimu v Chicagu, tak jsem hledala způsob, jak si vydělat a hrát. A uvědomila jsem si, že ráda učím, i na Blues Alive budu mít lekci.
A lidé mi pořád říkají: „Ach, přála bych si navštívit Jamajku.“ Řekla jsem si, máme volný pokoj. Je to na venkově. Nebude to čtyřhvězdičkové, ale hezké ano. Všem jen říkám: musíte milovat psy, máme jich hodně.
Víte, na Jamajce, nebo obecně na ostrovech, můžete být v resortu a mít krásný zážitek, ale doopravdy to tam nepoznáte. Můj manžel je Jamajčan, skvělý chlap a kuchař. Já vařím taky. Rozhodli jsme se nabídnout lidem opravdový jamajský zážitek. Takové pobyty budou od prosince do února, a když to vyjde, myslím, že to budu dělat častěji. A všichni, co přijedou, nemusí hrát na kytaru. Taky se ode mě mohou učit vegansky vařit.
Kolik máte psů?
Měli jsme dva. Jednoho jsem měla v Americe a přivezla si ho, což byl velký proces. Můj muž měl taky jednoho. Zachránili jsme dalších pět psů z ulice. Ten poslední je zatím štěně. Muž jednou přijel domů na motorce se štěnětem pod paží. Byl na ulici a málem ho srazilo auto. Je tu hodně toulavých psů. Ke každému psovi máme příběh. Zachraňujeme je a teď jich máme sedm.
Je na Jamajce bluesová scéna?
Nestrávila jsem jejím objevováním zatím tolik času, kolik bych chtěla. Vlastně když jsem teď doma, moc se hudbě nevěnuji. Ale udělala jsem zde pár nahrávek pro reggae umělce z Londýna. Nahrávali jsme v buši, což byl můj nejdivočejší nahrávací zážitek.
Bydlím poblíž Negrilu, což je slavné turistické plážové město. Každý čtvrtek zde hraje bluesová a jazzová kapelu. Je tu i další bar, kde hrává americká kapela blues. Takže uvidíme, jak se zapojím. Myslím, že je na Jamajce mnoho Američanů a mnozí z nich nechtějí pořád slyšet jen reggae. Místo pro blues určitě je. I když jsem slyšela, že od pandemie není živé hudby na plážích zdaleka tolik.
Kdy nahrajete své první reggae album?
Víte, je to vtipné, protože v Chicagu byla v devadesátých letech opravdu skvělá reggae scéna. Měli úžasný klub, který vlastnili lidé, co byli v kapele Ziggyho Marleyho. Chodila jsem tam a hrála zadarmo s některými reggae kapelami, protože mnoho z nich tehdy nemělo kytaristy – jen tak pro zábavu. A říkala jsem si: člověče, kdybych si mohla vydělávat hraním reggae, dělala bych to.
Vím, že se ptáte trochu z legrace a nevím, jak to dopadne, ale vždycky jsem to chtěla. Existuje chlapík jménem Donald Kinsey, který loni zemřel, a hrál v sedmdesátých letech s Bobem Marleym a předtím také s Albertem Kingem. Roky jsme se znali a já jsem ho jednou oslovila: „Víš, ráda bych udělala reggae album. Produkoval bys ho, Donalde?“ Produkoval mimochodem i Petera Toshe.
A on na to: „Jasně, Joanne.“ Já jsem to pořád odkládala a odkládala – a on zemřel. Bylo pozdě. Ale jednou to udělám. Jen mám pocit, že nedokážu zpívat jako Jamajčanka, protože mají tak specifický přízvuk, že bych necítila, že je to dost autentické. Ale ráda bych si najala zpěvačku a udělala celou hudbu, víte, tu hudbu zahrát umím, jen zpěvem si nejsem jistá.
Seznamte se
Své dosud poslední album Best of Me vydala Joanna Connor v roce 2023. Předchozí nahrávku 4801 South Indiana Avenue produkoval a na svém labelu vydal Joe Bonamassa. Bylo to ale už album Six String Stories z roku 2016, které bylo skutečnou událostí na bluesové scéně. Connor se tehdy vrátila do studia po dvanácti letech – pošťouchl ji k tomu virální úspěch videa z jednoho z jejích koncertů. Debut kytaristky, která v Chicagu sdílela pódium s velikány, jako jsou James Cotton, Junior Wells nebo Buddy Guy, vyšel již na začátku devadesátých let a jmenoval se Believe It! Velká bluesová jízda pak pokračovala do roku 2003, kdy si Joanna Connor po úspěšném albu Mercury Blues dala na čas od velkých turné a nahrávání pauzu, kterou věnovala mateřství, a víceméně v té době koncertovala jen v Chicagu.